Konstelace – koronavir „italská verze“ jako symptom – II. část

Další informace a souvislosti z konstelace na koronavirus postavené 14. 3. 2020. Děkuji všem účastníkům.

1) „Příčina symptomu“ – není umožněno, aby energie plynula hladce. Silná potřeba všem „podrazit nohy“ (změnit postoj) všem – celému systému“, změna směrem ke svobodnému plynutí životní energie. Další obrazy: Porážení, kácení stromů. Nemocné plíce člověka a nakonec obraz nemocných a trpících plic planety. Okamžik, kdy se příčina začala cítit jako plíce planety, byl hodně silný. Byly tam dvě úrovně. Potřeba očisty vzduchu – čisté plíce na úrovni planeta a očisty systému hodnot, emocí a mysli (svoboda, mír, sounáležitost) na úrovni člověk.

2) Prevence – přijetí sebe se vším, co ke mně patří – rozvoj kvality vlastní „obyčejné“ LIDSKOSTI. Jsem ten, který jsem. Laskavé přijetí sebe a světa se vším + vděčností, že mohu prožívat to, co prožívám. (Viz první text Konstelace – koronavir (italská verze) jako symptom.) Postoj „Tohle se mě netýká“, který se v konstelaci ukázal jako spouštěč symptomu koronavirus na osobní úrovni, znamená, že si myslím, že já nemusím nic měnit.

3) „To, co pomůže v případě nakažení“. Pomohlo přijetí faktu nemoci, horečky. Nepanikařit a zbytečně hned nesrážet teplotu (asi jako u chřipky), nepropadnout potřebě rychle si ulevit a vyhnout se tomu. Nebojovat, nechat to proběhnout s důvěrou. (Toto není lékařské doporučení. Je to doporučení pro nastavení vnitřního postoje.)

4) „To, co je za tím“ – nekompromisní – neosobní, mocná, a trpělivá síla – zákonitost: „Vy trháte plíce planetě – tak já je roztrhám vám. Jde o rovnováhu.“ Jde o obnovení rovnováhy za účelem zachování života jako takového, i za cenu ztrát na životech. „ Život má přednost před jednotlivcem.“ Silné, drsné a nadějné zároveň.“ Klid, mír, přijetí, – o Život je postaráno. „A Když to lidi nepochopí, přijde další vlna. A další… A oni to ještě v dostatečné míře a množství nejspíš nepochopí. Tak bude další… dokud to nepochopí.“ Závěrečný pocit – příslib možnosti „Tolleovské Nové Země“ vytvářené na troskách starého světa jak na úrovni duše jednotlivce, tak na úrovni společnosti.“

Závěry:
1. Symptom (zdravotní, vztahový, pracovní, finanční,…) zrcadlí nerovnováhu. Na úrovni jedince jsou to např. ne-moci, na úrovni vztahů konflikty, na úrovni společenství – jedinci s narcistní poruchou osobnosti u moci (i to je symptom), na úrovni planeta epidemie, katastrofy.

2. Vše, co se děje, je zrcadlem vnitřních postojů lidí a z nich vycházejících činů. Pokud se naučíme tomu, čemu se v konstelacích říká „dávat úctu“ a zaujmeme pokud možno co nejvíce „systemicky čistý postojů“, náš život se bude moci změnit a s ním se změní i naše okolí.

3. Kde jsou zdravé postoje (v souladu s řády života), tam symptomy nejsou. Nemít žádný symptom je prakticky nemožné. Symptomy nás učí. Činy, které vycházejí ze zdravých postojů, působí harmonicky. Pokud jsou v rovnováze jednotlivci, je v rovnováze celek. Jak nahoře, tak dole.

Řešení na úrovni systém:
1. Každý systém (skupina subjektů se společnými normami) má svá pravidla (normy). Normy mají dvě funkce. Jednak nás chrání a jednak omezují. Pokud systémové normy začnou bránit životu nebo ho dokonce ohrožovat, vždy se najde někdo nebo něco, kdo půjde proti. Ale „Kde je boj, tam teče krev.“ S tím se musí vždy počítat.

2. Úcta k systému. Systém je jen jeden. Vše, co máme (vědomosti, dovednosti, vztahy, majetek, …) máme díky systému. Za to systému náleží úcta a vděčnost. „Nic není samozřejmost.“ Nemusíme souhlasit se vším, co systém zahrnuje, co dělají politici atp., přes to systému mohu dát úctu. Je součástí reality. Stejně jako nemusím např. souhlasit se vším, co dělal můj otec a přes to je v mém zájmu ho s úctou přijmout. Úcta + vděčnost => požehnání.

3. Zaujmout systemicky čistý postoj. Ošetřit si „to své“ (řešit to, co je v mé kompetenci) a stát se laskavým k sobě a svému okolí = vznik zdravé buňky, tj. buňky s dobrou imunitou. Nastvení hranic – za tuhle čáru nejdu. Ze zdravých buněk v řádu se skládá zdravé tělo. Ze zdravých těl ve zdravém systému zdravá společnost.

Odpovědnost má každý za to své. A nikdo se jí nezbaví, lze pouze přijmout. Rodič je odpovědný za své dítě. Učitel za to, aby se v jeho třídě učilo, lékař za to, aby se u něj léčilo, politik za jeho resort a člověk, sám sobě za to, jak žije.

Polarita a dynamika ze světa nezmizí, budou zde vždy. Vlci nespí, čekají, k čemu je svými postoji vyzveme. Je možné směřovat k rovnováze nebo k ne-řádu. Dát úctu neznamená souhlasit se vším. Řešením je starat se o to, co je v mé kompetenci – jako člověka, jako rodiče, jako občana. Ale vždy s vědomím svého místa v systému, svých hranic a s úctou. Když dva dělají totéž, není to totéž.

To, pro co se nyní otevřel prostor, je osobní (r)evoluce vědomí. Místem, kde se odehrává, je naše duše. Jak změna našich postojů změní společnost, poznáme jedině tehdy, pokud své postoje změníme. A to už se děje.

„Vše je možností k růstu.“