PŘÍBĚHY DUŠE – Esence Vášně (vibrace sounáležitost)

Ve Zdroji, v jednotě všeho, byla esencí čisté vřelé vášně. Vášní samotného života. Vášní, která spojuje vše živé a roztáčí tanec života v srdci Šivy. Vášní, která proudí skrze sounáležitost všeho živého. Nositelkou proudu života. Ohněm uprostřed kamenného kruhu, kolem kterého bosé nohy v rytmu bubnů tančí divoký a nespoutaný tanec života. Plamenem, který jásá. Sálavým teplem, které oživuje enzymy semen, aby z nich vytryskl Život.

V okamžiku uvržení do iluze oddělenosti se ocitla sama. Sama uprostřed nekonečné temnoty věčnosti. Ta samota byla děsivá. Děsivá a nekonečně prázdná. Opuštěnost jí zcela zavalila. Ale ona chtěla žít. Koneckonců byla vášní života. A tak se stalo to, co se nemohlo nestát. Esence vášně hypertrofovala. „Když sama tak sama. Ale živá, silná a mocná. Mocná a nesmlouvavá,“ jako srdce jaguára.

Kráčela sama temnou džunglí. Královna. Vše živé se před ní třáslo. Cítila moc a sílu svého nádherného, silného, pružného těla. Každá šlacha jako ocelová pružina. Každý sval jako pletence pevných konopných lan. Silná, krásná a černá jako noc s plameny vášně v očích. Asi by tak, hrdě a vznešeně, kráčela džunglí na vždy. Pro přežití v džungli byla za roky evoluce vybavena zcela dokonale. Jenže život chce jít dál a příroda je nakonec vždycky mocnější.

Toho rána se vrátila s kořistí do svého doupěte, aby nakrmila své děti. Jaguáří koťata tak krásná, že jí to až bralo dech. Její děti, které naplnily její srdce dosud nepoznaným citem a radostí. Plamínky života, mladé a silné. Třepotající se, bezstarostně a hravě uprostřed džungle… Jenže koťata tam nebyla. Poprvé v životě ucítila nejistotu. Nasála vzduch a ucítila pach, který neznala. Pach tvorů podobných opicím. To oni odnesli její děti. A ona ucítila žal. Ovládl její duši. Hledala všude. Bezpočtukrát prošla každé zákoutí džungle a hledala a hledala. Hněv jí pálil v žilách. Toho, kdo jí vzal její děti, byla připravena okamžitě roztrhat a zničit. Bloudila džunglí až do zemdlení. Den za dnem. Noc za nocí… tak dlouho až nakonec její mysl zapomněla, co vlastně hledá. Zůstala jen prázdnota. Pocit ze ztráty něčeho nekonečně krásného, co měla a co ztratila. A s ním přišla prázdnota. Opuštěnost, marnost a apatie. A také pocit, že to nezvládla. A s ním spojený stud.

O tisíce let později se uprostřed Evropy, ve městě Praha narodila holčička. Holčička, jejíž matka byla plná bolesti a krutá tak, že mosty za sebou nepálila, ale rovnou sekala mačetou. Ani ona nepoznala pohlazení. Otec matky byl původem z Indonésie a holčička byla po něm snědá, s indonéskými rysy, samá ruka, samá noha. Mezi bílé holčičky, hrající si s panenkami a švitořícími si své dětské všetečnosti nikdy nezapadla. Vyrůstala sama, zraněná, zrazená a opuštěná. Nikdy se ale nevzdala. Svoji identitu našla jako dítě ulice uprostřed džungle města. A jejím nejmilejším zvířetem, se stal jaguár.

Jak už to ale bývá, kde jsou velké deficity, bývají i velké ambice. A ona chtěla být vidět. Chtěla se stát královnou „džungle“. V patnácti odešla z domova. Živila se sama. Pracovala na sobě. Běžely roky a z holčičky vyrostla dospělá žena. Stala se matkou a jak jinak než terapeutkou. Terapeutkou a dýdžejkou. A protože kdo hledá, obvykle také najde, i ona nalezla. Příběh esence vášně jaguáří matky, skrytý ve své duši. Příběh o bezmoci, moci a marnosti. Příběh o síle a zranitelnosti. Příběh esence vášně, živé tak, jako je živý jen oheň. Vášně a sounáležitosti kmene, tančícího tanec života kolem ohně v kamenném kruhu…. I řekla jí: „Znám tě. Ty jsi já. A já jsem ty. Vždy jsem byla, jsem a budu. A ty patříš ke mně. A proto si tě já, ta která jsem. Teď a tady. Napříč všemi časy a prostory beru k sobě. K sobě do své duše ženy na planetě Zemi. A vše co se stalo, se stalo a patří to k nám, ale už je to pryč. A já už jsem velká holka a postarám se o tebe. A teď půjdeme dál. My dvě.“