Tři cesty duchovního rozvoje

Možná se Vám to také stává. Jeden říká, že je potřeba vyčistit si své podvědomí. Druhý, že je potřeba zvýšit své vibrace, vizualizovat a emočně prožívat své touhy. A třetí, že je to všechno špatně, že správné je jen zadat si, jak to chci, a pak jen sedět, vyprázdnit mysl a trpělivě čekat, až to přijde tak, jak to přijde… Tak jak to tedy je? Která z cest je ta správná? Za mě všechny.

První cesta je o integraci polarit, o poznávání a přijímání významu a hlubšího smyslu všech aspektů života. Je to cesta do hlubin duše. S pomocí vhodné techniky otevřeme své srdce a ponoříme se hlouběji do podvědomí, abychom později mohli – obohaceni o poznání – vyplavat na hladinu. Je to cesta, která vede k moudrosti, přijetí stínů, pokoře, celistvosti, spokojenosti, radosti, svobodě, vnitřnímu klidu. Úskalí této cesty je, že si můžeme „ujet“ na všem tom těžkém a hlubokém, zhymnotizovat sami sebe svými traumaty a tak zabřednout ve zdlouhavém odkrývání temných stránek našich stínů, které může skončit depresí.

Druhá cesta je o zvyšování osobních vibrací. Je to cesta vzhůru do Ducha do nadvědomí. S pomocí vhodné techniky otevřeme svá srdce, navýšíme své vibrace a zažíváme svoji Esenci – moudrost, lásku, radost, svobodu, sílu, vnitřní klid. Úskalí této cesty je, že si snadno můžeme „ujet“ na všem tom krásném a zářícím, stát se na tom závislým nebo vyletět příliš vysoko, bez uzemnění si pěkně nabít hubu v realitě. Pokud se nám to podaří vícektrát, neomylně se dostaví frustrace.

Třetí cesta je cestou odevzdání se, víry a důvěry. Je cestou do středu. Je o nemyšlení, pozorování, čistém bytí. To svět se točí kolem mě. Je o odevzdání se Stvořiteli a absolutní důvěřuje v jeho Lásku, která se o mě postará tak, jak je to pro mne nejlepší. S pomocí vhodné techniky (např. sezení na gauči) otevřeme své srdce a neděláme nic. Vše, co se má stát, se stane tak, jak se má stát. Úskalí této cesty je, že je prakticky velmi těžko realizovatelná a snadno může vést k frustraci nad vlastní neschopností.

Já osobně doporučuji kombinovat všechny tři a děkuji za tuto příležitost. Pluralita je super. Mohu si vybrat. Mohu to kombinovat, podle toho, jak to zrovna cítím. A je dokonce možné kráčet po všech třech zároveň. Jsou techniky, které umí tyto přístupy přirozeně kombinovat, propojovat, otevírat nové pohledy… Je to úžasné. Tolik možností pro všechny nebylo dosud nikdy.

Stručně řečeno, když mám nějaký symptom (problém, potíže), mohu se podívat na to, co mě to učí. Mohu změnit směr své pozornosti a zaměřit se na to, co mi dělá radost. A mohu zůstat ve víře a důvěře, že vše, co se mi děje se mi děje z Lásky, protože jinak bych se nikam neposunul.

A ještě jedna věc, možná vůbec nejdůležitější. Ti, kteří kráčejí po jedné z cest, mohou snadno začít hodnotit nebo se dokonce povyšovat nad ty, kteří kráčí po jiné. A to i přes to, že před tím mnohdy kráčeli po některé z nich sami. Je věcí osobní zralosti a také sebejistoty do jaké míry budeme mít potřebu hodnotit, soudit nebo se konfrontovat s jinými cestami, než po které kráčíme. A já přece mohu každého nechat, ať si jde v klidu po své cestě. Stručně řečeno, starat se o sebe a nehodnotit – natož pak soudit – cesty druhých lidí. Protože jestli je něco pravda, tak to, že „Každý svou cestou musí jít.“ A nikdy nemůžeme s jistotou vědět, jakou zkušenost druhý člověk potřebuje prožít.

Přeji Vám šťastnou cestu.

PS: A samozřejmě je tu i cesta čtvrtá. Nic neřešit a žít. OK, i to je naprosto v pořádku. Jen si pak prosím nestěžujte.

A kdo chce, může si teď zatancovat ;-).

🙂